Kolem roku 1654 se ve škole v uherském městečku Sárospatak dělo něco neslýchaného. Místo aby žáci odříkávali latinská slovíčka, vystoupili na jeviště. V rolích řemeslníků, lékařů, učenců i vladařů rozmlouvali o přírodě, o lidském těle, o řemeslech i o tom, jak spravovat obec – a publikum se bavilo spolu s nimi. Hry pro ně napsal jejich učitel Jan Amos Komenský a cyklu osmi divadelních her dal jméno Schola ludus, tedy Škola hrou.
Komenskému nešlo o pouhou zábavu. Školy své doby nazýval mučírnami ducha, kde se děti učí ve strachu a bez porozumění. Chtěl, aby se proměnily v „dílny lidskosti“, v nichž se učí radostně, názorně a všemi smysly: co žák sám vidí, osahá a vyzkouší, to pochopí a nezapomene. Proto o pár let později vydal i Orbis pictus (Svět v obrazech), jednu z prvních obrázkových učebnic pro děti.
Latinské slovo ludus má navíc dvojí tvář. Znamená hru, zábavu i divadelní představení, ale staří Římané tak říkali také škole, kde se děti učily číst a psát, a učitel byl ludi magister, „mistr hry“. Spojení schola ludus tedy není protimluv, ale návrat ke kořenům: škola a hra si v latině byly vždycky blízko.
Název Chemia ludus si od Komenského půjčuje celou myšlenku a mění jen jedno slovo: chemie hrou. V našich únikových hrách žáci nedrtí definice nazpaměť. Pátrají, co se stalo s vodou v akváriu, nebo v zaprášené laboratoři alchymisty provádějí skutečné pokusy a luští hádanky o prvcích. Chyba tu není trest, ale vodítko k dalšímu kroku. A radost, když cvakne zámek trezoru nebo se poskládá tajné slovo, by Komenský jistě poznal: přesně tak si školu představoval.